Pod Gianovou maskou nebilo srdce, neexistovaly pro něj city. Aspoň takový z něj měla Ariana vždycky pocit. Přesto ji tento muž, kterého znala už z doby, kdy byla ještě dítě, považovala za dokonalého…
Gian věděl, že Ariana vždycky dostane všechno, co chce – dokud se toho nenabaží, nezačne ji to nudit a neopustí to. A ne, nebál se, že by se mohl stát tím, koho opustí. Jenom se rozhodl nikoho nemít… nikoho nepostrádat… nikoho nemilovat.
Jenže pak mu Ariana řekla: „Nech si své ledové, kamenné srdce a já půjdu dál.“
A on začal uvažovat, jestli to, jak žije, je skutečně tím, co chce…